Si IN ?

Foto: Isifa

Pertusi, jak se černý kašel odborně nazývá, jsme si zvykli podobně jako neštovice nebo obrnu považovat za vymýcenou.

Generace prarodičů v poválečných letech ale ještě zažila, co znamená. Možná si některý šedesátník vzpomene, jak maminka s tatínkem šíleli nad jeho postýlkou, že jim umře. Ale dnes? Když už v roce 1958 bylo zavedeno povinné očkování?

„Výskyt onemocnění, které způsobuje bakterie Bordetella pertusis, po začlenění očkování do povinného očkovacího kalendáře do roku 1992 klesal.

Od roku 1993 ale zaznamenáváme stoupající tendenci. Zatím nejvyšší počet nemocných byl v roce 2009, kdy bylo nahlášeno celkem 890 případů. Po pětatřiceti letech došlo dokonce ve věkové skupině kojenců ke třem úmrtím.

Ve všech třech případech se jednalo o dosud neočkované děti do jednoho roku života – chlapci byl měsíc, jedné z holčiček čtyři měsíce a druhé dva,“ shrnuje data MUDr. Kateřina Fabiánová ze Státního zdravotního ústavu v Praze.

„Obdobná situace je i v dalších státech s dlouhodobou tradicí v očkování. Vzrůstá nemocnost ve všech věkových skupinách a také ve skupině dětí do jednoho roku života.

Právě pro tyto nejmenší, často neočkované nebo neúplně očkované děti je onemocnění nejzávažnější a může končit fatálně, jak potvrzují případy úmrtí z velkých epidemií pertuse v poslední době v americké Kalifornii, kde zemřelo 10 dětí ve věku do dvou měsíců, a zcela aktuálně v Austrálii,“ doplňuje lékařka.

Kašle dcera i matka

Z tohoto pohledu měla vlastně Justýna štěstí v neštěstí. Bakterie Bordetella pertusis si ji našla až v dospívání, kdy byla jako sportovkyně, která prakticky nestoná, v dobré kondici koncem prázdnin na volejbalovém soustředění ve středních Čechách.

Domů ale dorazila už s kašlem. Když za tři dny nepřecházel a naopak se stupňoval, rodiče správně usoudili, že to chce lékaře.

„Naše paní doktorka, která Justýnu dobře zná, však bohužel odjížděla do zahraničí. Popsala jsem jí příznaky po telefonu a tehdy poprvé padla diagnóza černý kašel,“ vzpomíná maminka Tereza F.

Zastupující lékař a především sérologické vyšetření v laboratoři ji potvrdili. A jak to při této velmi nakažlivé chorobě, která se stejně jako chřipka šíří kapénkami, bývá, chytila ji i ošetřující osoba.

„Já měla průběh velmi mírný, i když antibiotika beru ještě teď. Justýna byla doma tři neděle. Vzhledem k tomu, že nastoupila na gymnázium a nechci, aby pak musela dohánět, už chodí do školy.

Ale nesmí se namáhat, volejbal pochopitelně musí ještě pár týdnů počkat. Kdybych bývala o černém kašli něco tušila, určitě bych ji nechala přeočkovat. A sebe taky,“ lituje Tereza F.

Spojit s tetanovkou

Není zcela jasné, proč se černý kašel do Česka vrátil. Je možné, že s otevřením hranic po roce 1989 k nám přišly odlišené kmeny bakterie z jiných zemí.

Důvod může být i ve snižující se kvalitě tehdejší československé očkovací látky. Závěr práce MUDr. Kateřiny Fabiánové, doc. MUDr. Bohumíra Kříže a MUDr. Čestmíra Beneše nazvané Vývoj onemocnění pertusí v ČR v letech 1982 – 2009 zní:

„Podle výskytu onemocnění v ČR není imunita po očkování proti pertusi dlouhodobá; zvýšená nemocnost se objevuje již po třech letech od dokončeného očkování.“ V roce 2009 bylo proto zavedeno přeočkování 10- a 11letých dětí.

Mikoláš, devítiletý bratr Justýny, od ní kašel nedostal, protože ho povinná vakcína z útlého dětství ještě ochránila. Kdyby byl ale starší…

„Doporučuji svým pacientům spojit přeočkování proti černému kašli s přeočkováním proti tetanu ve 14 letech. Podle statistiky je totiž tato skupina ohrožena nejčastěji,“ říká MUDr. Ivana Vaněčková, obvodní lékařka pro děti z Canadian medical care Praha, v jejíž péči jsou i Justýna a Mikoláš.

Zemře jedno dítě ze sta

V 19. století se černému kašli říkalo zádušní (zřejmě proto, že se při něm dítě mohlo udusit), v Číně ho prý nazývají stodenní – i tak dlouho může trvat.

Ale nejde jen o to, že záchvaty kokrhavého kašle (jak opravdu zní, si lze poslechnout na www.whoopingcough.net) organismus vyčerpávají nebo že brání spánku.

Více se múžete dočíst v celém článku Černý kašel je zpět. Justýna nad ním vyhrála. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

„Hudba mě zpočátku nijak zvlášť neoslovovala, přesto jsem byl kolem desátého roku věku rodiči postaven před otázku, jestli chci hrát na klavír, nebo na housle.

Po roce jsem nechal klavíru, ale zásadní pro mě bylo, když mi můj spolužák a dnes kytarový virtuos Petr Bierhanzl zahrál jednu Bachovu skladbu.

Hned jsem se taky chtěl přihlásit do kytarového kurzu. Tak začala moje hudební kariéra,“ odkrývá Slávek fakt, že jeho cesta za rockovou kytarou nebyla tak přímočará, jak by se dalo s ohledem na staršího bráchu čekat.

První kapelu s názvem Čepičkáři stačil založit už ve 14 letech na základní škole.

„Vzpomínám, jak skupina skončila. Měli jsme zkušebnu v agitačním středisku, jednou jsme to tam pořádně rozjeli, až do místnosti vstoupil jakýsi soudruh a hlasitě zvolal: ,Ven!´“

S Čepičkáři tedy díru do světa neudělal, studium na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka už bylo naštěstí o poznání úspěšnější, stejně jako Slávkovo působení v dalších kapelách.

Profesionální zkušenosti začal sbírat v doprovodné skupině Hany Zagorové, poté na šest let zakotvil u Petra Nováka.

Více se múžete dočíst v celém článku Slávek Janda: 35 let s legendou – Abraxasem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Její manžel je druhý nejbohatší Čech Zdeněk Bakala. Má domov ve Švýcarsku, v Americe i v Česku. To je zatraceně pohádkový život, řekne si asi většina z nás.

Pustila jste se do budování největší obchodní sítě luxusního zboží ve střední Evropě. To už je jiná třída než soutěž Miss v Česku…

Mám výhodu, že nehraji sama, mám výborné parťáky. Letos jsem v USA strávila pět týdnů na business school ohledně akvizic, financí, řízení lidí.

Stala jsem se většinovým podílníkem v již existujících společnostech, nezačínám tedy jako s Českou Miss úplně od nuly. Hodně mi radí Zdeněk a mám zkušeného společníka Bessela Koka. Ale konečné rozhodnutí je na mně.

Jste v byznysu opatrná?

Jsem opatrnější. Nesu si to od svých začátků, kdy jsem na dovolené počítala každou marku. Naučila jsem se sice místo tisícovek počítat desítky milionů, ale přistupuji k nim stejně jako k jednotlivým korunám. Rozházet miliony je snadné. Já ale cítím dvojnásobnou zodpovědnost.

Máte vůbec ještě čas na kamarády z dětství, na spolužáky?

Měla jsem v Brně před dvěma lety sraz dvacet let po maturitě. Shodli jsme se na tom, že jsme se od osmnácti let jako osobnosti už moc nezměnili. Mně řekli, že jsem je nepřekvapila, ode mne se to očekávalo, i když ne v těchto rozměrech.

Mám spoustu spolužaček úspěšných ve svých oborech, mezi lékařkami nebo učí, a musela jsem konstatovat, že dívky jsou dnes spokojenější než někteří mí spolužáci. Všichni ale byli pozitivně naladění. Byla jsem příjemně překvapená, že debata nesklouzla do úrovně – no jo, ty se máš.

Pořádáte někdy babinec, pokec jen s kamarádkami?

Moc ne. Hodně si dopisuji mailem, když uložím děti. Kolem půlnoci sedím s iPadem v posteli, dám si dobré víno a komunikuji s kamarádkami.

V květnu jsem slavila čtyřicáté narozeniny a udělala si velkou radost. Sezvala jsem nejbližší kamarádky, hlavně z Brna, na Modravu a udělaly jsme si čistě dámskou jízdu bez partnerů. Užily jsme si to.

Liší se váš den ve Švýcarsku, v Americe a v Čechách?

Výrazně. V Praze bývám jednou za pár týdnů na dva tři dny bez dětí. Je to velmi intenzivní. Setkávám se s hlavními partnery České Miss, řídím firmy.

Snažím se vstávat kolem půl osmé ráno, schůzky většinou končím pozdě večer. Ve Spojených státech, pokud jsme doma, je to relax. Jsme s dětmi, sportujeme, já hraji golf. Také mám čas kreativně vymýšlet věci týkající se práce.

A švýcarský den?

Tam jsem maminka. Děti mají ve Švýcarsku školky a školu, své soukromí. Ráno s nimi vstávám, nejstarší Anabel už chodí do školy. Přestože jí je pět let, vzali ji na doporučení ze školky, že už je připravená na školní docházku. Zvládá čtení a počítání ve třech jazycích.

Přizpůsobí se rodina školní docházce dětí? Omezíte cestování?

Budeme víc ve Švýcarsku. Nechtěla bych děti brát často mimo domov a školu. Škola nejsou jen vědomosti, ale i vytváření sociálních vazeb, kamarádi.

Jaký je vlastně jejich mateřský jazyk?

Vědí, že se narodily v Česku. Mluví česky, převládá však angličtina a francouzština, tou mluví spolužáci a okolí. Doma sklouzávají do jazyka, kterým celý den hovoří ve škole, ale já i tatínek na ně důsledně mluvíme česky. Pouštím jim české filmy, čtu české pohádky. Nebudou to přeborníci v české gramatice, ale chci, aby se česky domluvily a rozuměly.

Vyrostla jste v paneláku, vaše děti naopak v naprostém materiálním dostatku. Nebude to pro ně jednou jistá překážka?

Velmi důležité je, aby děti viděly, že nic není automatické a zadarmo. Neustále jim to připomínáme. Vidí, jak jejich spolužáci bydlí i v paneláku, ne každý má rodinný dům, ne každý má na výběr několik aut, někdo nemá dokonce žádné, nemůže cestovat po celém světě, ne každé dítě má chůvu.

Nedostávají automaticky všechno, co chtějí, ale samozřejmě je tohle prostředí formuje. Asi nikdy nepochopí, z jakých podmínek jsme vyšli my se Zdeňkem. Nemohu jim dát srovnání, protože jsem v žádném paláci se služebnictvem nevyrůstala.

Jak jste se vlastně dostali tak daleko?

Zdeněk tvrdí, že za všechno si člověk může sám. Já jsem vyrůstala v protestantské rodině, dědeček byl evangelický farář. Víra mi dává pocit, že na nic nejsem sama, odbourávám tak obavy a strach.

Dostala jsem nějaké hřivny – předpoklady – které mám rozvíjet. To je můj hnací motor. Život nechci proflákat. To mě posilovalo, i když jsem věděla, že nejsem třeba nejchytřejší nebo nejhezčí.

Kdybyste vyšla z královského paláce, tak byste to nedokázala?

Kdyby mě rodiče vychovávali v paláci stejně jako v paneláku, tak ano. Mojí motivací nebylo na prvním místě uspět za každou cenu, vydělat peníze a proslavit se. Motivací bylo dělat věci poctivě a pořádně. Václav Klaus, od kterého jsem se hodně naučila, říká, že mnoho věcí si musíme odpracovat. Když jsem ve škole dostala dvojku, maminka se zeptala:

„A proč nemáš jedničku, když na to máš? Mám tě za to pochválit?“ Rodiče nás vedli k tomu, že se o víkendu pracovalo, že se vstávalo nejpozději v osm hodin. Protestantská výchova je přísná. Život je práce, spíš trápení než radost, moc se na nic netěš. Já byla zocelena. Někdy mi chybělo, že mě maminka víc nepochválila, doma to vyvažoval tatínek.

S ním byla víc legrace. Z rodičovského svázání jsem se osvobodila tím, že jsem začala zpívat s rockovou kapelou. Ale opět – s klukama jsem popíjela až do rána, ale také šla pak rovnou do školy. Rodiče říkali – my tě nebudeme hlídat, dělej si to jak chceš, ale chceme vidět výsledky.

Proč byla maminka tak přísná?

Byla dcerou evangelického faráře. Bylo jí líto, že nestudovala vysokou školu a hlavně to, že to nezkusila. Je velmi chytrá, sama se vzdělávala, ale bála se, že jako dceru faráře by ji nepřijali, zrazovali ji.

Tak chtěla, abychom se o to pokusily my se sestrou. Abychom život neproflákaly, nevezly se. Maminka nás povzbuzovala pracuj, buď hrdá a ukaž, co v tobě je.

Pokud jste se někdy flákala, vzpomněla jste si na ni?

Mnohokrát. Když jsem už od osmnácti let bydlela sama, naučila jsem se o víkendu ležet v posteli třeba do jedenácti. Vychutnávala jsem si lenošení a současně si představila, co by řekla maminka, kdyby přišla. Ta by mě hnala. (smích)

Trvalo delší dobu, než jsem to odbourala, než jsem si řekla – pracovala jsi tvrdě celý týden, co je komu do toho, jak odpočíváš. Chci ležet v posteli.

Teď také někdy poleháváte?

Daří se mi to. A nejen na dovolených. Pracuji, když je potřeba, umím si ale několik dní užívat. Nezvedám telefony, bavím se. To mě naučil můj muž. Připojila jsem se k jeho životnímu stylu. Řekl, že na prvním místě jsme my dva a celá rodina.

Čím váš vztah těch sedm let, co jste spolu, udržujete, aby vám nezevšedněl?

U nás se pořád něco děje, pořád něco děláme společně, i s dětmi. Nemáme striktně oddělené aktivity – moje a Zdeňkovy. Budujeme spolu, cestujeme spolu, pracujeme spolu, on se mnou konzultuje své záležitosti. My se nenudíme ani minutu. Taky máme ty tři malé děti.

Nosí vám kytky?

Ano, umí překvapit. Udělá to vždy hezkým způsobem.

Více se múžete dočíst v celém článku Michaela Maláčová: Naučila jsem se místo tisícovek počítat miliony. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

CHRAŇTE SE

Nikdy nezapomínejte na ochranné doplňky. Helma předejde možnému otřesu mozku a poranění lebky. Snowboardisté si při nešikovném pádu (například dozadu na prkno) leckdy poraní páteř, jindy si zlomí ruce, zápěstí, předloktí nebo vykloubí rameno.

Proto je důležité použít chránič páteře, navléci rukavice se zpevněným zápěstím a špatné nejsou ani speciální ochranné kalhoty.

NEPŘECEŇUJTE SE!

Snaha stoprocentně využít krátký čas dovolené na horách k maximálním sportovním výkonům hned od prvního dne se nemusí vyplatit. Kdo si napoprvé namůže svaly a unaví se téměř k smrti, riskuje, že se v dalších dnech snadno zraní.

NEBUĎTE SAMI

V přecpaných lyžařských areálech to asi moc nehrozí, ale na méně frekventovaných sjezdovkách nebo při běžeckém lyžování platí zlaté pravidlo: nikdy nevyjíždějte úplně sami a mějte u sebe mobil! Do telefonu si předem zadejte číslo místní horské služby a případně telefon na vaši chatu nebo do hotelu.

NASLOUCHEJTE RADÁM

Pravidlo, že to, co už někdo vymyslel, není nutné vymýšlet znovu, platí i pro zimní sporty. Nechat si poradit od zkušenějších lyžařů a znalců místních lyžařských tratí není žádná ostuda.

NEHAZARDUJTE SE ZDRAVÍM

Platí to pro vaše zdraví, stejně jako pro zdraví ostatních sportovců. Při dnešních rychlostech jízdy není od věci zopakovat si pravidla první pomoci.

I když jste sami skvělí lyžaři, neznamená to, že jste nezranitelní nebo že – byť neradi – nemůžete například někoho srazit. Pak jste povinni mu poskytnout pomoc, včetně té zdravotní.

VYBÍREJTE SJEZDOVKY

Sportujte jen tam, kde jsou bezpečné a vhodné podmínky. Současně pamatujte na to, abyste nejezdili blízko ochranné sítě ani v okolí stromů a sloupů.

NEPODCEŇUJTE LYŽE

U snowboardingu ani u sjezdového lyžování si lidé neuvědomují, že nejde o běžný rekreační sport. Na tuto aktivitu musí být člověk dobře fyzicky připravený.

Platí to pro dospělé, stejně jako pro jejich děti. Je nutné poctivě natrénovat třeba i zdánlivě jednoduché nastupování a vystupování z lyžařského vleku, při němž se stává nejeden úraz.

DODRŽUJTE DANÁ PRAVIDLA!

Tak jako na silnici, i na sjezdovce platí instrukce, které upravují chování uživatelů dané komunikace. Na internetu je najdete, když zadáte heslo: 10 pravidel chování na sjezdovce Mezinárodní federace lyžařů (FIS). Důležité je samozřejmě rozumět značení a signalizaci na lyžařských tratích a respektovat ho.

Čtěte také:

Více se múžete dočíst v celém článku Přežijte zimní radovánky ve zdraví. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Mám hezkou a schopnou dceru Barboru. Vystudovala vysokou školu s červeným diplomem, má skvěle placené zaměstnání a spoustu přátel – podotýkám že většinou bezdětných.

Každý rok si dopřává drahé dovolené, miluje adrenalinové sporty. Má krásný byt a nedávno si pořídila auto svých snů. Miluje ho, jako by to bylo její dítě. Báře bude už 36 let a nemá ani stálou známost.

„Všechny tvoje spolužačky z vejšky už mají rodinu a ty pořád otálíš,“ říkám jí. „Jak dlouho chceš ještě čekat? I některé tvoje kamarádky mají děti, podívej se na Katku, čeká třetí.“

Děti ji nezajímají

„Bývalé spolužačky, maminko. Bývalé kamarádky! Na to nezapomeň,“ zdůrazňuje. „Já se teď nestýkám s holkama, které mají děti.

Myslíš, že mě baví poslouchat, jak se Jakoubkovi vyklubal první zoubek, že z Aničky roste houslová virtuoska, jak Kryštof vyhrál matematickou soutěž nebo jak Zuzanka skvěle lyžuje?

Ty kecy o výživě, teplotkách a plínkách? Tady se v konverzaci nechytám a leze mi to pořádně na nervy.“

Potom vždy řekne, že děti jsou protivná a uřvaná stvoření, pořád se něčeho dožadují, jsou často nemocné, nenechají matku chvíli v klidu a čím jsou starší, tím je to horší.

„V práci mám kolegyni, jejímu synovi je šestnáct a teď ho vyhodili z gymnázia kvůli záškoláctví. A kouří marihuanu. Kolegyně je nešťastná, což se začalo projevovat i na jejím výkonu. Takhle já dopadnout nechci!“

Ptám se dcery, proč si vždycky vybírá jako příklad nejhorší scénář. Jsou přece děti, které drogám neholdují a mají ušlechtilé zájmy, třeba Anička, co hraje na housle, nebo lyžařka Zuzanka, o kterých mi vyprávěla.

Vnoučata mi nedopřeje

Jenže Bára mě utře, že jde o výjimky. A kdoví, jestli matky těch malých géniů nepřehánějí.

„Maminko, já chápu, že bys chtěla vnoučata. Ale měj na zřeteli i moje přání. Mám náročnou profesi, čeká mě povýšení, dítě si nemůžu dovolit. A copak bych se mohla věnovat svým koníčkům, sportu a cestování?“

Říkám Barboře, že jí děcko ráda pohlídám, avšak ani na to neslyší.

„Jsi hodná, mami, cením si tvé nabídky, vezmi však už konečně na vědomí, že děti nechci. Nikdy jsem ti to otevřeně neřekla, ale já je nemám ráda. Vůbec.

Nedokážu se rozněžňovat nad kočárky, a když vidím bandy puberťáků, jak pokuřují před školou a řvou, mám tisíc chutí vzít je bičem.“

Vůbec nechápu, kde se v mé dceři takový odpor k dětem vzal! Byla nesmírně milované dítě, s manželem jsme se jí maximálně věnovali a k lásce jsme ji také vychovávali.

Kde se stala chyba? Může být důvodem, že je jedináček? Ale vždyť je spousta jedináčků, co mají děti a milují je.

Více se múžete dočíst v celém článku Dcera nechce dítě. Já bych přitom tolik chtěla vnoučátko. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Pro její chov mluví spousta výhod: lze ji všude bez problémů brát s sebou, moc toho nesežere a také dávky případných léků budou malé.

Ani páníčka minimuší váhové kategorie neporazí na zem při zaujetí hrou. Proti psím obrům se dožívá výrazně vyššího věku. A dokonce může sloužit jako záchranář.

Čivava záchranářka

V Japonsku využili miniaturní velikost čivavy, která proleze každou škvírou, a jednoho jedince vyšlechtili k vyhledávání lidí v sutinách.

Její původ je dosud záhadný, možná ani od indiánských kmenů z Mexika nepochází.

V některých knihách se dočtete, že ji do Střední Ameriky dovezli Španělé, podle jiných autorů se tam čivavy dostaly s čínskými obchodníky.

Píše se, že sloužily jako obětní zvířata nebo jako mazlíčci, případně obojí. Prozatím tedy každý může věřit, čemu chce.

Tento pes si umí užívat všech dostupných požitků. Není to ovšem rozklepaný změkčilec.

Je inteligentní, dovede se prosadit ve vztahu k ostatním psům a se stejnou vášní lenoší na gauči i sportuje.

Vada na jeho „kráse“ je například fakt, že soužití s dětmi není bez rizik. Malí „páníčkové“ můžou takovému pejskovi nechtěně ublížit a také ho nedokážou správně vychovat.

A o rozmazlenou čivavu není co stát: není uštěkanějšího tvora, který navíc umí s lidmi pěkně „cvičit“.

Více se múžete dočíst v celém článku Čivava: Roztomilý mazlíček, ale i neohrožený záchranář. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.