Sheldon má IQ 187 a s „normálním“ světem si příliš nerozumí. Se svým spolubydlícím Leonardem Hofstadterem (Johnny Galecki), rovněž úspěšným fyzikem („Ale zdaleka ne tak úspěšným,“ neopomněl by Sheldon zdůraznit), řeší spolu s přáteli Howardem Wolowitzem (Simon Helberg) a Rajeshem Koothrappalim (Kunal Nayyar) každodenní peripetie.

Často se týkají počítačových her a něžného pohlaví, v čemž hraje důležitou roli půvabná sousedka Penny (Kaley Cuoco), obyčejná holka, pro niž tato čtveřice jako kdyby… Spadla z Marsu. A všeználek Sheldon zvlášť.

„Vidíte, a to začátek v roce 2007 nebyl nejlepší,“ vzpomíná Jim Parsons. „Čtyři pitomci a hezká holka jsou na dobrý sitcom málo, zněla třeba jedna z připomínek.“

Dnes se o seriálu hovoří jako o historicky jednom z nejlepších a Jim má na svém kontě díky Teorii velkého třesku mj. Cenu Emmy.

Byl jsem kašpárek

Pochází z texaského Houstonu. Matka byla učitelka, otec šéf instalatérské společnosti. Jim si vybavuje, že první zkušenost s divadlem získal na základní škole v roli ptáka.

„Bavilo mě dělat před spolužáky kašpárka, ale taky jsem hodně četl, chodil do kina, divadel…

Prostě jsem si v jednu chvíli uvědomil, že herectví chci dělat, přestože jsem si vůbec nepředstavoval, že bych snad mohl být druhý Dustin Hoffman,“ říká chlapík s vizáží kluka, jenž se do role svérázného fyzika ponořil opravdu důkladně.

„Zajímalo mě, kde se v člověku vlastně bere, že se chová trochu pošahaně.“

Sháněl si proto informace o lidech postižených takzvaným aspergerovým syndromem, kteří zjednodušeně řečeno vykazují nedostatky v sociálních dovednostech, mají problémy se změnami a zakládají si na stejnosti (Sheldon, pokud si snad někdo dovolí obsadit „jeho“ místo na gauči, propadá panice).

Zpětně si pak uvědomil, že takového kluka ve škole kdysi skutečně poznal.

Krok za krokem

Jim Parsons byl po absolvování univerzity v podobné situaci jako většina jeho mladých hereckých kolegů: čekal na větší příležitost.

Divadlo měl vždy velmi rád, současně však věděl, že bez filmu a televize jako by herec nebyl. Ostatně přiznává: „Miluju moc, kterou televize má.“ Vzhůru stoupal postupně.

Připomeňme jeho účinkování v seriálech Soudkyně Amy a Ed, zaujal v úspěšném snímku Zacha Braffa Procitnutí v Garden State nebo v romantické komedii Škola svádění. „Moc jsem si nevybíral, byl jsem rád za každou šanci,“ dodává.

Ta největší přišla s Teorií velkého třesku. Seriál měl premiéru na stanici CBS dne 24. srpna 2007 a Jim Parsons zdůrazňuje, že vedle skvělé herecké party mají na úspěchu obrovský podíl Chuck Lorre a Bill Prady, kteří sitcom stvořili a produkují ho.

To, čemu se lidé smějí, vyplynulo také z jejich osobních zkušeností. Třeba Chuck Lorre se narodil jako Charles Michael Levine a své židovství a poznatky o něm promítl do postavy Howarda Wolowitze.

Jim Parsons se prý právě u replik tohoto hrdiny během natáčení velice bavil. Kolikrát tak, že vyprskl smíchy a scéna se musela zkoušet znovu.

Miluje třeba debaty Howarda Wolowitze s matkou, která není vidět a vždy jen „štěká“ z vedlejšího pokoje. „Úžasné je, jak Howard říká: ,Mami, já už jsem velkej chlap!‘

A vzápětí na její dotaz, co mu má udělat k snídani, zaječí: ,Vafličky s kakaíčkem!‘“ Jim přidává ještě jednu oblíbenou scénu:

„Howard je s dívkou v posteli a matku odvedle zajímá: ,Je to Židovka!?‘ – ,Je!‘ zalže synek. – ,Tak se, děti, dobře bavte!‘ spokojeně ukončí diskusi ta dobrá žena.“

Zapomeňte na předsudky

Navzdory obrovské popularitě měl Jim dlouho své tajemství. Dotazy, kdy se po jeho boku konečně objeví nějaká dáma, odbýval úsměvy, krčením ramen a odpověďmi typu: „Víte snad o někom, kdo by mě chtěl?!“ Nakonec se provalilo, že jeho láska je jistý Todd Spiewak…

Jiné známé osobnosti, které přiznaly, že je přitahují muži, se poté často setkaly na diskusních fórech s místy až nechutnou debatou. Jim Parsons ne. Sympatie k Sheldonovi zkrátka porazily předsudky na celé čáře.

Čtěte také:

Více se múžete dočíst v celém článku Jim Parsons z Teorie velkého třesku: Člověka jako Cooper jsem znal. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Bylo mi patnáct, když nás opustil táta. Mamka se pak rozhodla prodat domek na vesnici a přestěhovat nás do měnšího bytu do města. Musela jsem si zvykat na nové prostředí a lidi.

Nový způsob života mi převrátil svět naruby. Ve škole jsem se cítila jako vetřelec, kamarády jsem neměla žádné. Uzavřela jsem se do sebe a nenáviděla celý svět.

Odjel do Anglie

Mamka si po nějaké době našla známost a mě polil studený pot, když najednou řekla, že se k nám její Zdeněk nastěhuje i se synem Tomášem. Naše soukromí tedy měli narušit dva cizí lidé…

S Tomášem jsem se musela podělit o svůj pokojík, on byl něco jako můj o tři roky starší nevlastní bratr. K mému překvapení jsem z něj ale měla dobrý pocit, a během pár dní jsme se skamarádili.

Byl úplně jiný než spolužáci, pomáhal mi s učením, uklízel náš pokoj, bavilo ho pomáhat při vaření. Důvěřovala jsem mu a on mi byl vždycky oporou. Když jsem si v sedmnácti našla svou první lásku – Ondru, odstěhoval se Tomáš zničehonic ke kamarádovi.

Nebavil se se mnou a připadal mi zničený a zklamaný. Pak mi jeho kamarád řekl, že Tom odjel pracovat do Anglie, a vtiskl mi do dlaně malého plyšového medvídka s nápisem Jsem stále s tebou, promiň.

Byl od Tomáše. Netušila jsem, co se stalo, ale respektovala jsem jeho rozhodnutí, i když jsem byla celkem naštvaná, že takhle zmizel.

Všechno nejlepší!

Žila jsem dál svůj život, našla jsem si pár kamarádek a s Ondrou jsem trávila volný čas. Přesto jsem často vzpomínala na Tomáše. Chyběl mi. Dokonce jsem na něj myslela i při prvním milování s Ondrou.

Více se múžete dočíst v celém článku Milujeme se s nevlastním bratrem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Omyl! Tak se chodí do školkového klubu Pramínek. A bude se celý den venku, i když jde od pusy pára.

Jedenáct dětí ze Světic, nedalekých Říčan, Třemblat a dalšího okolí se sešlo v dřevěném domku ze slámy a hlíny, kde dnešní lektoři Petra a Robert rozdělali oheň v kamnech.

Začíná školkový den. Děti si postavily v oválné místnosti k židličkám minibatohy a společně se vítají, některé v čepicích. Zatím.

Petra zdraví každého zvlášť. Na její závěrečné „Ahoj, Ester“, odpoví mňouknutí – slečna se rozhodla stát se na pár dní kočkou.

Proč ne? Následuje vzpomínání na včerejší hraní na prodavače a hledání obchůdků v malované mapě města, svačina z domova a – hurá ven. Je chvíli před desátou.

Zpátky do přírody

Slámová základna stojí v lese necelý rok. Vybudovali ji čtvrt kilometru od civilizace rodiče a příznivci zmíněného klubu vlastními silami. Kolem jsou stromy, keře, houští, údolí…

Naprosto ideální herna, dokonalá učebna i super jídelna v jednom.

„Filozofií podobných zařízení je, aby děti trávily maximum času v přírodě. V domku se sejdou, zahájí den a poté vyrážejí ven,“ popisuje začátek dne Petr Jarkovský, jeden z otců zakladatelů a mluvčí zdejší školky v lese.

Dlužno dodat, že do zastřešené základny se prckové vracejí na oběd a spaní. Tedy v zimě. V létě a na jaře spí ve spacácích venku.

„Děti jsou pochopitelně schované i za velmi nepříznivého počasí. Tím není ale mrholení ani chladno,“ podotýká. Konečně, frekventanti Pramínku to jasně ukazují: v outdoorové oblékací výbavě už venku běhají, hrají si, piští a třeba Jáchym vůbec neřeší, že mu spadly rukavice.

Potvrzuje se, že jsou-li dítka zabavena, počasí neřeší. „Je předsudek dospělých, že když prší, tak se nechodí ven. Děti nic nemilují tolik jako skákání v kalužích,“ dodává s úsměvem Barbora Smetánková, hlavní autorka zařízení.

S dětmi venku za každého počasí je idea školek, které k nám zamířily ze Skandinávie.

Otužilí, veselí i špinaví

Malí Pramínci, jak si zdejší školičkáři říkají, vyrážejí v chumlu s lektory po lesní pěšině. Vyprávějí si, kloužou po zamrzlých kalužích a míří do kopce, kde mají vybudován z větví a listí „bunkr“ a ze šišek bludiště.

Jsou půl kilometru od základny. Robert Janč – absolvent HAMU, který působí i jako zdravotní klaun v nemocnicích – přivazuje na patu jednoho stromu lano.

Pár jeho svěřenců se mění v horolezce, další mizejí v nízkém jehličnatém porostu, jiní přihlížejí, jak se v kovové nádobě zažehne oheň – kdyby byla zima na ruce. Nikdo ale chladem ani únavou nefňuká. Jo, čurat se chodí do mlází!

„Dostal jsem se sem náhodou. Mám tu syna a šel jsem se na něj podívat, když školka zahajovala. Začal jsem si s dětmi hrát na louce a bylo,“ popisuje Robert, jak se muž stane lektorem v alternativní školce.

„Lákalo mě to zkusit a myslím, že se to povedlo. I když menší holčičky se mě jako chlapa trochu bojí – víc je nutím k samostatnosti.

Na druhou stranu se ode mě čeká, že budu s dětmi blbnout, prát se s nimi a vybíjet jim energii. To plní hlavně polštářové bitvy po obědě,“ ujasňuje „úča chlap“.

„Lezu prosím tě já, jo?!“ je slyšet u lana Matyáše, který sjíždí po zadku do dolíku. Vyteplené modré kalhoty nabírají na hnědém odstínu… To se neřeší.

Hra na profese

Hrát si, poznávat faunu i flóru, učit se chovat v přírodě a nebát se jí, samostatně zvládat různé situace, fyzicky sílit, otužit se a nebýt „laboratorní květ“ – to je cíl Pramínku.

„Fungujeme denně od září, přesto mnozí rodiče říkají, že děti už nejsou tak často nemocné, otužují se a hlavně se jim tu líbí,“ líčí Olga Jarkovská, realizátorka Pramínku – člena Asociace lesních mateřských škol, jenž funguje pod Ekocentrem Říčany.

V existenci ho podporuje město Říčany, ale také Ministerstvo práce a sociálních věcí i Ministerstvo životního prostředí a pár podnikatelů.

„Zásadní je, že se na fungování klubu podílejí rodiče a prarodiče dětí, které sem chodí,“ zdůrazňuje Olga s tím, že ač rodiče plně hradí „školkovné“, zařízení není ziskové.

„Rodiče platí aktivity a pobyt, ale také obědy, které sem dětem vozíme.“

Zatímco iniciátoři-organizátoři lesního klubu vysvětlují jeho historii a přítomnost s tím, že je přihlášeno přes 20 ratolestí a denní strop je 15 účastníků, Pramínci si hrají na profese.

„Postavíme se kolem šišek, které máme na zemi, a budeme předvádět nějakou práci, zaměstnání,“ líčí na mýtině lektorka, pedagožka Petra Jančová (studuje dramatickou výchovu na DAMU), jaká bude další hra.

Více se múžete dočíst v celém článku Dejte své dítě do školky pod širákem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Vložky TENA Lady s hedvábně jemným povrchem Silky Softness, který je mimořádně šetrný k pokožce, nyní zajistí ještě větší ochranu a komfort.

Svou velikostí se TENA Lady neliší od běžných dámských vložek, ale přitom poskytují mnohem vyšší absorpci. Díky vynikajícím vlastnostem TENA Lady mohou ženy téměř zapomenout, že je nosí.

Řada TENA Lady zahrnuje celkem 8 druhů inkontinenčních vložek, které se odlišují podle velikosti a stupně absorpce. Všechny vložky TENA Lady mají unikátní systém kontroly zápachu Fresh Odour ControlTM, který zápach po několik hodin neutralizuje a zároveň zabraňuje jeho šíření.

Nejtenčí a nejmenší z řady TENA Lady jsou vložky TENA Lady Ultra Mini, které jsou vhodné především pro občasné slabé úniky moči.

Zvýšené bezpečí pak poskytují TENA Lady Mini, Mini Plus a Normal – vložky tří velikostí, které jsou podobně diskrétní jako běžné menstruační vložky, avšak s ještě vyšší absorpcí. Jsou navrženy tak, aby se vyrovnaly s lehkým únikem moči s maximálním možným komfortem.

A konečně TENA Lady Extra, Extra Plus a Maxi jsou vložky s vyšší absorpční kapacitou. Díky své prodloužené délce, anatomickému tvaru a speciální absorpční zóně poskytují zvýšenou ochranu při středním úniku moči.

Většinu inkontinenčních vložek TENA Lady vám může předepsat váš ošetřující lékař (praktický, urolog, gynekolog) na poukaz. V tomto případě jsou TENA Lady hrazeny zdravotními pojišťovnami.

Více se múžete dočíst v celém článku Nové Tena Lady. Diskrétní a hedvábně jemné.. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Vložky TENA Lady s hedvábně jemným povrchem Silky Softness, který je mimořádně šetrný k pokožce, nyní zajistí ještě větší ochranu a komfort.

Svou velikostí se TENA Lady neliší od běžných dámských vložek, ale přitom poskytují mnohem vyšší absorpci. Díky vynikajícím vlastnostem TENA Lady mohou ženy téměř zapomenout, že je nosí.

Řada TENA Lady zahrnuje celkem 8 druhů inkontinenčních vložek, které se odlišují podle velikosti a stupně absorpce. Všechny vložky TENA Lady mají unikátní systém kontroly zápachu Fresh Odour ControlTM, který zápach po několik hodin neutralizuje a zároveň zabraňuje jeho šíření.

Nejtenčí a nejmenší z řady TENA Lady jsou vložky TENA Lady Ultra Mini, které jsou vhodné především pro občasné slabé úniky moči.

Zvýšené bezpečí pak poskytují TENA Lady Mini, Mini Plus a Normal – vložky tří velikostí, které jsou podobně diskrétní jako běžné menstruační vložky, avšak s ještě vyšší absorpcí. Jsou navrženy tak, aby se vyrovnaly s lehkým únikem moči s maximálním možným komfortem.

A konečně TENA Lady Extra, Extra Plus a Maxi jsou vložky s vyšší absorpční kapacitou. Díky své prodloužené délce, anatomickému tvaru a speciální absorpční zóně poskytují zvýšenou ochranu při středním úniku moči.

Většinu inkontinenčních vložek TENA Lady vám může předepsat váš ošetřující lékař (praktický, urolog, gynekolog) na poukaz. V tomto případě jsou TENA Lady hrazeny zdravotními pojišťovnami.

Pomůcky si pak můžete na poukaz vyzvednout ve většině lékáren nebo prodejen zdravotnických potřeb. O počtu předepsaných balení rozhoduje váš ošetřující lékař. Pomůcky TENA Lady si však můžete zakoupit také volně ve většině lékáren nebo prodejen zdravotnických potřeb.

Případně též můžete k nákupu využít náš internetový obchod www.TENACZ.cz. Nejlepší bude, když si výhody TENA Lady nejprve sama osobně vyzkoušíte.

Více se múžete dočíst v celém článku Nové Tena Lady. Diskrétní a hedvábně jemné.. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Když jsem se ho v úvodu našeho rozhovoru zeptal, jestli si ještě vzpomene na svůj někdejší československý debut (v roce 1971 vystoupil jako Alfredo v opeře Giuseppa Verdiho La Traviata), odpověděl bez váhání:

„Samozřejmě! Na takové věci člověk nezapomíná. Jenom mi připadá neuvěřitelné, že už je to čtyřicet let, co jsem u vás zpíval poprvé. Dobře si pamatuju i na to, jak moc milé na mě tehdy publikum bylo…

Od té doby se sice změnila spousta věcí, publikum naštěstí ne. Navíc, když jsem byl před třemi lety v Praze naposledy, nestačil jsem žasnout, jak je vaše hlavní město rok od roku krásnější.

Měl jsem možnost si ho konečně trochu projít. Pěšky. A byl jsem tou krásou doslova ohromen.“

V čem tkvělo tajemství úspěchu tria Pavarotti, Domingo, Carreras?

Nechci, aby to znělo arogantně, ale jsem opravdu hrdý na to, čeho jsme společně dosáhli. Zpívat pro dvě miliardy diváků na celém světě u příležitosti světového fotbalového šampionátu, to je přece něco zcela výjimečného.

Věřím tomu, že jsme přesvědčili spoustu lidí, kteří nikdy v životě klasickou hudbu neposlouchali, aby se vydali na operu nebo na koncert vážné hudby. A v čem tkvělo tajemství onoho úspěchu?

Upřímně řečeno nevím, i když jsem o tom hodně přemýšlel. Třeba to bylo tím, že jsme ve světě vážné hudby každý na vlastní pěst už přece jenom něčeho dosáhli, že byl náš umělecký standard hodně vysoký…

Určitě v tom sehrál svou roli fakt, že byť jsme měli rozdílné barvy hlasu, šly dobře k sobě a dohromady zněly příjemně.

Luciano Pavarotti bohužel před čtyřmi lety zemřel. Vídáte se čas od času s Plácidem Domingem? Vystupujete třeba společně? Nebo už je to všechno definitivně pryč?

S Plácidem jsem se viděl zcela nedávno u nás doma ve Španělsku, kde měl koncert. Já jsem sice o den dřív zpíval na jiném místě, ale ne tak vzdáleném. Tak jsem si na něj „počkal“.

Po jeho koncertu jsme poseděli a oba jsme z toho setkání měli velkou radost. Tři tenoři jsou ale definitivně pryč! Bez Luciana by to totiž už nikdy nebylo ono, i kdybychom k sobě nakrásně sehnali nějakého jiného skvělého pěvce.

Prostě to nejde a navíc: nikdy to neuděláme. Je to prostě uzavřená kapitola. Pavarotti, Domingo, Carreras – a basta! Ale my dva, Plácido a já, plánujeme několik společných vystoupení. První se uskuteční už začátkem příštího roku.

Na jaře před dvěma roky jste po více než padesáti letech od prvního veřejného vystoupení oznámil konec své operní kariéry. Co vás k tomu vedlo?

Nebyl jsem už nadále schopen snášet všechny ty tělesné i psychické útrapy, které jsou s vystupováním v operních produkcích spojeny. Tehdy jsem se definitivně rozhodl, že se v budoucnu omezím výhradně na koncertní činnost.

Ovšem jenom v tom případě, pokud bude program koncertů ve shodě s mými uměleckými představami. Od té doby se tohoto rozhodnutí držím a nemůžu si ani v nejmenším stěžovat.

Jste jeden z mála operních pěvců, kteří se dostali do světových hitparád pop-music. Třeba v roce 1992 s duetem Amigos para siempre, který jste nazpíval se Sarah Brightmanovou a o dva roky později s nahrávkou Libiamo/La donne é mobile spolu s Lucianem Pavarottim, Plácidem Domingem a věhlasným dirigentem Zubinem Mehtou. Se stejnými interprety jste bodoval v roce 1998 s nahrávkou písně You´ll Never Walk Alone z muzikálu Caroussel. Jaké to bylo pro vás, zpěváka klasické hudby, ocitnout se na výsluní popových singlových žebříčků?

Když se interpret klasické hudby už nakrásně do popových hitparád dostane, je to vždycky něco zvláštního. Výjimečného. Ale na druhé straně, upřímně řečeno, není to ta nejdůležitější věc na světě.

Jako Tři tenoři jsme prodali na celém světě něco kolem osmdesáti milionů alb, což je víceméně číslo z oblasti snů. Ovšem já jsem stejně hrdý třeba na své sólové album Passion, jež se také dostalo do světových hitparád a nakonec se ho prodaly tři miliony exemplářů.

Ale, jak jsem říkal, není to ta nejdůležitější věc na světě. Daleko důležitější pro každého umělce je, aby si mohl pevně stát za tím, co sděluje a předává posluchačům.

Je na světě ještě někdo, s kým byste si chtěl zazpívat?

Jmenovat všechny, se kterými jsem kdy vystupoval nebo nahrával, snad ani není možné. Vždyť jsem pořídil nějakých sto osmdesát nahrávek, většinou z oblasti klasické hudby…

Ale existuje jeden velikán, jehož mimořádně obdivuju. Bohužel před více než třinácti lety zemřel, takže si s ním už nezazpívám. Moje chyba, měl jsem to zkrátka zkusit dřív. Je to Frank Sinatra.

Zdá se, že neposloucháte jenom vážnou hudbu. Jaký druh pop-music se vám líbí? Nebo, lépe řečeno, jaký pop „snesete“?

Možná budu vypadat jako hodně nudný patron, ale musím se přiznat, že opravdu většinou poslouchám klasickou hudbu. Především velké pěvce minulosti, mezi nimi třeba Giuseppa di Stefana. Ale když už bych se měl zmínit o umělcích z oblasti popu, kterých si vážím, byli by mezi nimi určitě Elton John, Sting a Tom Jones.

Více se múžete dočíst v celém článku José Carreras: Tři tenoři jsou minulost. S Plácidem Domingem ale koncertovat budu. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

I když máme téměř celý den chuť zalézt pod deku a spát a spát jako Karafiátovi broučci, nejedná se většinou o únavový syndrom; touto vážnou, zřejmě autoimunitní nemocí trpí jen dvě až tři procenta populace.

Pacienti nejsou schopni vykonávat normální denní činnosti a musejí být v péči odborného lékaře. Běžnou únavu můžeme zvládnout „samoléčbou“, především režimovými opatřeními – dostatečným spánkem, relaxací, pohybem a úpravou jídelníčku.

„Tělu můžeme potřebné látky dodat také vhodnými doplňky stravy s obsahem vitaminu C, B5, železa a hořčíku,“ říká MUDr. RNDr. Vilím Šimánek, DrSc.

„Vliv stravy na duševní stav je znám již několik tisíciletí a většina lidí si hladinu serotoninu nevědomky reguluje jejím složením.“

Tato sebekontrola je u řady z nás zřejmě narušena vlivem způsobu života a životních podmínek. Lidé jsou citlivější na stresové situace a často změny nálady vyvolané únavou instinktivně řeší větší konzumací potravin bohatých na cukry.

„Ty zvyšují hladinu inzulinu a tím metabolické přeměny aminokyselin fenylalaninu, tyrozinu, leucinu, izoleucinu a valinu. Jejich vyšší koncentrace v krvi snižuje dostupnost tryptofanu pro mozek.

Touha těla po cukrech vede k jejich vyšší spotřebě a ta má řadu negativních účinků, z nichž závažný je zejména zvýšení tělesné hmotnosti vedoucí až k obezitě.

Bránit se nedostatku serotoninu v mozku lze však také jiným způsobem. Vhodné je zvýšení koncentrace tryptofanu v krvi jeho užíváním jako doplňku stravy.“

Rozchodit s rozvahou

Zatímco naši předkové byli unaveni spíš fyzickou prací – bolely je svaly a do postele padali jako podťatí – moderní člověk je znaven především psychicky.

Cítí se vyčerpaný, ztrácí koncentraci, je sice ospalý, ovšem spát nemůže. Mnozí tyto stavy řeší „dopingem“: vykouří ještě větší množství cigaret než obvykle, dají si další šálky kávy nebo skleničky alkoholu. V konečném důsledku to ovšem vede k prodloužení únavy a zhoršení zdravotního stavu.

Cesta ke snížení psychického vyčerpání je paradoxně ve větším fyzickém zatížení organismu. Vyběhat, vycvičit nebo rozchodit problém je řešení, při kterém se vytvářejí hormony dobré nálady – endorfiny.

Více se múžete dočíst v celém článku Únava dokáže pekně znepříjemnit život. Bojujte proti ní stravou, relaxací i vitamíny. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Mají praxi, vědomosti, zkušenosti, loajalitu k zaměstnavateli. Chtějí pracovat, ale smůla – je jim padesát!

Personalisté přiznají: firmy nechtějí lidi nad 48 let. Věková diskriminace na trhu práce v ČR funguje na 100 %. Písemně to nikde dané není, jde o slovní doporučení zaměstnavatelů.

„Hledám intenzivně práci přes rok. Denně projíždím na počítači nabídky míst, odpovídám na ně, ale nic. Buď se neozvou, nebo se prý objevil lépe odpovídající uchazeč.

Nevím, v čem je lepší, to nespecifikují, ale já si dávám pozor, abych plnil uvedené požadavky firem na sto dvacet procent,“ říká Petr L. (53) ze středních Čech. Osm let pracoval jako starosta, pak skončil… Původní profesí je technik.

Pracovat, ano!

„Nemám problém pracovat, ovšem cítím, že můj problém je dosažený věk. Potenciálním zaměstnavatelům vadí, že je mi přes padesát, což na rovinu neřeknou…

Na druhé straně, když mi na úřadě práce nabídnou, abych se stal reprezentantem výrobků, o nichž si myslím, že jsou naprostý šunt, jsem v kleštích. Na lež nemám žaludek,“ krčí rameny vysoký blonďák.

Práci chce sehnat, doma už ho to žere, a ačkoli je sportovec, přiznává: „Propadám i depresím. Je to dlouhá doba a já nejsem zvyklý se flákat.

Baráček jsem zatím spravil, zahradu obnovil a už potřebuju zase práci,“ zvážní muž, který je duševně mladší než mnohý třicátník, navíc se nebojí mít vlastní názor.

„To je někdy taky na škodu,“ směje se a odhodlaně vyráží na úřad práce. Prorazí dnes bariéru nezájmu o starší, byť šikovné?

Důkazy, prosím

Do sekce starší se dostali osmačtyřicátníci. Zájem o ně u řady zaměstnavatelů klesá a ekonomická krize vše zhoršuje. Věk je důležitý spolufaktor určující pozice lidí na trhu práce.

Výzkum agentury STEM Postavení zaměstnanců nad 50 let naznačil, že před pěti lety 15 % lidí zažilo diskriminaci na základě věku.

„Z pohledu personalisty je diskriminace na trhu práce zcela viditelná a v nějaké formě se s ní setká mnoho uchazečů o zaměstnání,“ uvedl pro tisk Luboš Rejchrt, viceprezident Asociace poskytovatelů personálních služeb.

Jenže, sehnat jasný důkaz diskriminace (je trestná) bývá složité. Jste pro nás starý řekne uchazeči o práci do očí málokdo.

Personalisté ze státních institucí – bokem – připustí, že datum narození bývá nesporně důvod, proč nepostupují starší kandidáti na daný post do dalších kol.

Za náznak nechuti vzít tyto osoby lze chápat texty typu Požadujeme jen čtyřletou praxi, Do mladého kolektivu přijmeme aj.

Jasná diskriminace je už inzerát na místo klientského a administrativního pracovníka zn. 537 zveřejněný na www.sprace.cz – v odstavci Požadujeme mimo jiné stojí: věk 20-30 let.

„Znění inzerátu, kde je konkretizován věk, lze brát jako diskriminující. Jde o nešťastný způsob jak vymezit cílovou skupinu,“ připustil odborník Luboš Rejchrt.

Jak to mám vědět? Možná…

„Věk? Ani ne, mě ovlivňuje spíš počasí, jsem zedník… Ale je fakt, že někdy chtějí maximálně třicátníky,“ líčí vousatý padesátník a odchází z kanceláře úřadu práce v Hořovicích.

Paní Marie pročítá inzeráty pro vyučené na úřadu práce v Příbrami. Ani ona si v první chvíli nestěžuje, že by to byl věk, co jí brání získat práci.

„Možná, ale především jde o zdravotní omezení. Mám potíže s dýcháním,“ dodává žena, které je 51 let. „Co já vím? To vám nikdo neřekne, je to hra.

Někam volám a řeknou, že se mám ozvat za týden, za týden se ozvu a místo je pryč. Pořád dokola, myslím, že ani nikoho nehledají,“ krčí rameny řemeslník z Dobříše. Tenhle padesátník hledá práci rok.

Co pomůže? Těžko říct, zda projekt 50+, usilovné hledání inzerátů, obcházení firem, obvolávání známých či čekání, že zaměstnavatelé procitnou a pochopí výhodu znalostí a zkušeností 50letých.

Ale co do té doby? Na internetových portálech www.jobs.cz a www.prace.cz hledá uplatnění 22 % lidí, jejichž věk se pohybuje od 49 let výš.

„Bez doporučení kamaráda by mě do cestovky nevzali. Šéf reagoval slovy: ‚Na padesát nevypadáte!‘ Kdyby četl jen můj životopis, nikdy by ho nezajímalo, že vypadám mladší a mám mladé chování.

Řešil by jen rok narození,“ míní Jana (54), elegantní dáma z Prahy; identitu neprozradí. „Tím se nechlubím. Když jsem před rokem ,byla odejita‘ ze zahraniční firmy, nastala potíž najít práci.

Beru to jako své selhání,“ tvrdí energická kráska. Mimochodem, za to, že hledají a delší čas nemůžou najít práci, se mnozí lidé stydí. Připadají si jako nicky, které nic neumějí a nikdo je nechce.

Na školství stará a drahá!

„Naposledy jsem byla v trvalém pracovním poměru roku 2004 jako gymnazijní učitelka. Bylo mi padesát, onemocněla jsem se štítnou žlázou a zariskovala,“ vzpomíná Dana (57). Risk?

„Říkala jsem řediteli školy pravdu a podcenila jeho snahu mě i proto vystrnadit. Hrdě jsem šla.“ Tu „chybu“ po peripetiích s hledáním místa učitelka francouzštiny a češtiny s vysokoškolskou aprobací (studovala oba jazyky jako obor končící státní zkouškou) a praxí dnes uznává.

Od té doby se jí totiž dařilo sehnat jen zástupy za učitele na nemocenské a mateřské. „Hledala jsem plný úvazek, ale nikdy nevyšel!

Byla jsem vzděláním drahá a kvůli věku neperspektivní. Zkoušela jsem jiné obory. Tam mi dávali najevo, že jsou dost mladý kolektiv nebo mají ‚své‘ lidi. To vycítíte,“ popisuje.

Francouzštinářka a češtinářka byla chvíli evidována na úřadu práce, dnes dává pár soukromých hodin francouzštiny a párkrát v týdnu učí ve škole. „Bojuju o finance, o přežití. Mně se vše zapisuje už na důchod.

No, o francouzštináře není zájem a ve školství je plno. A je-li někde místo, kandidát s nižším vzděláním má větší šanci, protože je levnější. Zkoušela jsem štěstí i mimo Prahu, nic!

Navíc když ten, kdo mě zve na konkurz, dělá gramatické chyby a česky mluví jako hotentot, mám husí kůži a nějaký blok,“ popisuje Dana s tím, že není zvyklá lenošit a bojuje o další místa.

Bohužel dokola slyší, že vybrali jiné, lépe vyhovující zájemce, nebo neslyší nic. „Všichni chtějí mladého krásného, který toho ani tolik nemusí umět.

Více se múžete dočíst v celém článku Padesátníci dnes téměř (ne)seženou práci. Co udělat, aby jste si práci našli?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Může se zdát, že dnešním dívkám doba přeje. Jsou jim otevřené takové možnosti, o jakých se jejich matkám a babičkám ani nesnilo. Nic pro ně není nemožné, zakázané a nevhodné jen proto, že se narodily jako holky.

Rovnost šancí se skloňuje ze všech stran, bourají se rodové stereotypy. Děvčata už nejsou panenky v koutě, které čekají, až si jich někdo všimne.

Ve snaze vyrovnat se klukům pijí, kouří, nadávají, aktivně navazují vztahy a předčasně objevují sexualitu, dobíhají chlapce v agresivitě i trestné činnosti. Teenagerky bez rozpaků balí vrstevníky, posílají jim vášnivé nebo pořádně pikantní ememesky…

Ostré lokty jsou žádané

Psycholožka Zuzana Slezáková se pokouší hledat příčinu fenoménu „tvrdých“ děvčat: „Dnes se mění celá společnost, životní styl, priority.

Matka už není jen onou tradiční strážkyní rodinného krbu jako dříve. Žena se chce – a někdy je k tomu i okolnostmi nucena – uplatnit v zaměstnání, být úspěšná. Nelze jí to mít za zlé.

Ale někdy se to děje na úkor toho, že dětem doma chybí ženský vzor. Dívky ho nemají od koho odpozorovat.“ Ženy, které se k pracovním partnerům v zaměstnání chovají jako „silné“ ženy, přenášejí tento model i do rodin.

A zatímco se matka vzdaluje od své prapůvodní role a víc se realizuje mimo rodinu, u otců nastává opačný pohyb. Stále častěji se stává, že otec vodí děti do školky, věnuje jim více času, dává jim více blízkosti než matka, která pracuje na své kariéře.

Tradiční model rodiny se změnil. Společnost je zaměřená na úspěch, na peníze. V honbě za těmito metami trpí výchova, není čas na rozhovory, na přirozené vedení dítěte.

Dnes už se dívkám nezdůrazňuje, že by se měly chovat jako dámy. Důležitější je, aby se uměly prosadit v konkurenci, měly ostré lokty, byly dravější a nekompromisnější.

Volání o pomoc

Podle psycholožky Zuzany Slezákové má na stále problematičtějším chování současné generace dětí a mládeže velký podíl dnešní uspěchaná doba.

„Když to porovnám se svým dětstvím, rodiče se mi věnovali mnohem víc než se například teď věnuje moje mladší sestra svému synovi. Nemuseli totiž trávit skoro dvanáct hodin denně v práci.

Dnes jsou navíc lidé svázaní různými hypotékami a půjčkami, a aby se uživili a všechno zaplatili, musí hodně pracovat. Často mají i dvě zaměstnání.

Když v poradně řeším s rodiči chování jejich dětí a ptám se jich, kde vidí problém, často mi sami řeknou, že asi udělali chybu ve výchově. Že měli na děti málo času.“ Podobně mluví i učitelka Eva: „Je těžké být rodiči.

Ti občas nevědí, jak na děti, ne každý je psycholog. Podle mých zkušeností je drtivá většina rodin, ve kterých žijí děti s poruchami chování, na rozpadnutí, rodiče se hádají, rozvádějí nebo jsou alkoholici či narkomani.

Děti za své chování často nemůžou. Neumí se bránit, jsou bezmocné a jejich agresivní a problémové chování je často voláním o pomoc.“

Více se múžete dočíst v celém článku Dnešní dívky: Jsou sprosté a agresivní. Proč?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Zatímco válci stamilionů automobilů protekly oceány benzinu a nafty, statisíce labužníků vždy zůstalo věrných plynu.

Teď se jim to vyplácí – při současné ceně benzinu platí za svezení polovic. A brzy na tom možná budou ještě líp!

Ceny benzinu a nafty se skutečně utrhly ze řetězu. Ani situace v ropných zemích, ani kondice dolaru a eura přitom nezavdávají příčiny k optimismu.

Levněji už bylo. Tak že bychom se vrátili ke dřevoplynu, jak činí někteří skandinávští nadšenci?

To asi nepůjde. Představa maminek, které ráno půl hodiny vynášejí popel z auta a pak v něm zatápějí, aby mohly odvézt děti do školy, je dost zcestná.

Jak ale uniknout škrtící smyčce cen ropy? Snad by se to mohlo podařit za pomoci zemního plynu, jehož ložiska jsou dokonce i v břidlicích pod naším územím.

Výhod plynového pohonu jsme si ostatně měli už dávno velmi bohatě užívat.

V roce 1985 „se“ totiž naplánovalo, že o 10 let později bude u nás fungovat několik desítek plnicích stanic na stlačený zemní plyn (CNG), na nějž budou jezdit tisíce autobusů a náklaďáků.

Těžko říct, kde tenkrát soudruzi udělali chybu – fakt ale je, že plyn je u nás (na rozdíl od Německa) popelkou doposud.

Právě CNG přitom požívá celosvětově mezi plynnými médii největší obliby. Není tedy divu, že slouží k pohonu více než poloviny u nás loni nově zaregistrovaných „alternativních“ vozů.

Ve světě však jezdí na CNG asi 13 milionů aut, u nás jen 3 250 (zatímco například v Itálii 730 000 a na Ukrajině 250 000). Globálně funguje na 16 000 plnicích stanic CNG, u nás je veřejných 34 a navíc pár firemních.

Právě má premiéru Zafira

Situace v ČR zřejmě nejvíc mrzí lidi od Opelu a Mercedesu, protože tyto dvě firmy se na motory poháněné CNG do značné míry soustředily.

V Německu je například klasikou svého druhu Opel Zafira Tourer – solidní rodinné vozítko, které sice nevyniká dojezdem, zato má díky plynu velmi levný provoz.

Více se múžete dočíst v celém článku Jezdíme hlavně na drahý benzin a naftu. Proč ne na plyn?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.